Sepsáno podle dostupných informací, které jsou mnohde neúplné. Řazeno časově.

O těchto mimořádných osobnostech nebyly ucelené (nebo žádné) informace v obecní kronice nebo jiných veřejně přístupných dokumentech. Nechceme, aby zůstali v zapomenutí u občanů svého rodiště. Někteří jsou známi ve světě, ale doma ne. Doma není nikdo prorokem, známo od dob Kristových.

Kněží

P. Karel Pernica

Narozen 9. října r.1848 v Šošůvce č.1, vysvěcen na kněze 27. července 1872 v Brně. Byl údajně kaplanem ve Žďárné, v Křižanově asi 1876-77. V Radešínské Svratce působil od roku 1881 do r. 1889. Farářem v Křižanově od r. 1889 do 1.1. 1900, odtud odešel do Velkého Meziříčí.

Farní kronika ve Velkém Meziříčí uvádí. Přišel k nám do města za faráře z Křižanova za všedního večera, pěšky, neohlášen, jen tak potichu. V kostele se před velkým oltářem prvně pomodlil. Po svém nastoupení vystrojil v nedělní odpoledne velkou neobvyklou hostinu všem chudým. Byl tehdy velmi zámožný, dobročinný, dobrý a štědrý k chudým lidem. Říkalo se o něm, že rozdává i své šaty a boty. Byl někdy až podivínský ve své křesťanské lásce k chudým. Vyprávěly se o něm zvláštní skutky křesťanského milosrdenství (zápis v kronice uvádí příklad). On učil rád lid nové písně zpívat, učil spořivosti dle pravidla: „člověče pracuj a Pán Bůh ti požehná. Byl i pomlouván za svou dobrotu a lidskou slabost, že podporoval jako bývalý voják válečné půjčky, které schvalovali i jiní. Dále se uvádí: On k nám přišel bohatý, zde rozdával chudým a ve stáří stal se také chudým. Pod svou ochranu a ošetření jej přijala do svého nového domu na Horním městě bohatá zbožná rodina pana továrníka Františka Sáblka, která jej s tou pravou láskou křesťanskou dochovala a na poslední cestě jej slušně doprovodila. Náleží jí za to vděčné uznání. Zemřel 10. července 1922 ve Velkém Meziříčí, kde je pochován na Muráňském hřbitově.

Zajímavým postřehem z jeho života předávaným generacemi místních občanů jsou okolnosti z počátku studií teologie. Po roce studií se u něj vyskytla vada zraku, skrze kterou musel studie přerušit – nebyl schopen číst.. A nakonec to byl jeden rok, po který jeho otec Karel chodil pěšky (v té době to bylo časté, ale vzdálenost téměř od Macochy přes Prostějov – Přerov- Bystřici – hora Hostýn !) na známé mariánské poutní místo Svatý Hostýn a donášel odtud synovi, budoucímu knězi, pramenitou vodu, kterou si oči natíral. Po roce mohl ve studiích pokračovat a bez problémů je dokončil. V současné době na tuto událost vzpomíná jeden z potomků – Inocenc Pernica (nar. 1920) z rodného domu, s odkazem na vzpomínky Jaroslava Sedláka z č.p. 45.
Informace prozatím získány z rodinných dokladů, poskytnutých informací farního úřadu ve Velkém Meziříčí a v Radešínské Svratce.

Není zatím doloženo působení po vysvěcení v roce 1872 do roku 1881.

foto

P. Jan Beránek

Narozen 1866 v Šošůvce č. 49. Byl farářem v Moravanech u Brna, místoděkanem Modřickým. Zemřel r. 1934. Pochován je na hřbitově ve Sloupě a dosud má udržovaný pomník s fotografií.

P. Josef Mikulášek

Narozen r. 1872 v Šošůvce č. 11. Byl farářem v Bohuňově a to 35 let, biskupský a konzistorní rada. Zemřel v roce 1947. Pochován je na hřbitově ve Sloupě.

P. František Mikulášek, S.J. nar. 24. dubna 1913 v Šošůvce č. 21 v chudé malorolnické rodině. Byl druhým synem ze čtyř dětí Františky a Josefa Mikuláškových. Začal studovat na Církevním gymnáziu na Velehradě, kde vstoupil v sedmnácti letech do jezuitského Řádu tovaryšstva Ježíšova dne 14. 8. 1930. Po dvouletém noviciátu dokončil středoškolská studia v Praze – Bubenči. Byl nadaným studentem, dobře se učil jazyky pro které měl zvláštní cit. Filosofii studoval v bavorském Pullachu u Mnichova. Po ukončení filosofie byl jeden rok prefektem (vychovatelem) v gymnáziu Praze – Bubenči.. Nastoupil na studia teologie v Insbruku v Rakousku, kde zažil začátky druhé světové války. Pokračoval ve studiích v holandském Valkenburgu, kde byl poměrně klid. Odtud musel skrze válečné události odejít a to na vyjímečné povolení do Lovaně v Belgii. Po napadení Belgie hitlerovskými vojsky dne 10. května 1940 byl také vězněn, jako příslušník Československa, které bylo součástí říše a tedy nepřátelské. Studia přerušila II. světová válka. Po velkých útrapách, zatčení a věznění, byl přesunut přes Francii s jinými cizinci do tábora v Perpignanu u Středozemního moře pod Pyrenejemi. Nakonec se po několika měsících vrátil do Belgie a tam teologii dostudoval za skromných podmínek.. Na kněze jej vysvětil malinský biskup Jan Maria Van Cauwenbergh. dne 22. září 1940. První mši svatou sloužil v seminární kapli 23. září 1940 s jedním ministrantem a jedním knězem asistentem, který byl profesorem. Dále měl nastoupit na probaci. Mezitím dostal z domu zprávu, že je matka velmi vážně nemocná. Po složitých povolovacích podmínkách k cestě se nakonec dostal domů k těžce nemocné matce, která již upadala do bezvědomí. Při příjezdu domů se zastavil na faře ve Sloupě, kde jej pan farář vybídl k sloužení primiční mše svaté doma a „novokněžskému požehnání“. Byl však již 13 měsíců knězem. Stabilnější kněžské působení započal jako kaplan na Velehradě. Po dvou letech odešel do Prahy, do farnosti sv. Ignáce, kde vypomáhal starému knězi. Byl ředitelem akademické družiny a válečným profesorem teologie ( dosavadní profesoři byli postupně pozatýkáni), tam prožíval další válečné hrůzy. Po skončení války vedl Sdružení katolické mládeže, převzal péči o studenty a redigoval časopis Dorost.

Nadešel ale také čtrnáctý březen roku 1950, kdy vtrhlo několik lidí na vrátnici sv. Ignáce a spolu s dalšími knězi byl zatčen. Byla to součást razie proti řádům. Byl obžalován z kvalifikované velezrady a prokurátor Čížek jej odsoudil na devět let vězení a ke ztrátě občanských práv na pět roků.

Soud s P. Františkem vysílal také československý rozhlas pro výstrahu, jako jeden z monstrprocesů. Byl tázán, pro koho pracuje proti vlasti, komu slouží? Odpověděl: „Bohu a národu českému“. Plných devět roků byl vězněn ve Valdicích, na Mírově, v Mladé Boleslavi, ve Rtyni. Na několika místech i opakovaně.

Po návratu z vězení „dostal místo dělníka, kde by nemohl škodit“ v kamenolomu, v rodné obci Šošůvka. Po zdravotních obtížích pracoval v Metře Blansko. Později mohl na povolení vypomáhat ve farnostech (hlavně ve Křtinách, Jedovnici) jako zpovědník, později mohl odsloužit i mši svatou v uzavřené kapli a následně i v kostele. Začal vypracovávat katecheze, které v té době chyběly. I tak se snažil být nápomocným. Samozřejmě svým postojem působil na spolupracovníky – dělníky při svých zaměstnáních. V roce 1968 se vrátil do duchovní zprávy v Jihlavě, kde byl krátce jako druhý kaplan. Brzy byl povolán k vedení týdeníku Katolické noviny. Tam se setkal mimo jiné s P. Rudolfem, Kvapilem, Dr. Zvěřinou. Známý je jeho sloupeček „Myšlenka na den“. V srpnu 1969 byl z ministerstva upozorněn na to, že by Katolické noviny za jeho vedení nepřispěly k normalizaci a má je radši opustit. Nepomohlo ani jednání kardinála Trochty. Začátkem listopadu 1970 převzal farnost v Praze – Podolí, kde působil jako farář 20 roků. V polovině této služby ( r. 1980) jej stihla mozková mrtvice, která jej v jeho činnosti značně omezila. V květnu 1990 přešel k jezuitské komunitě u sv. Ignáce v Praze na Karlově náměstí. Krátce před svou smrtí plnil kněžské poslání v Hradišti u Znojma. Zemřel 12. listopadu 1993. Zádušní mše sv. a rozloučení se zesnulým bylo ve Sloupě v kostele Sedmibolestné Panny Marie. Po skončení smutečního obřadu byl odvezen do Prahy a pochován v řádovém hrobě jezuitů na Vyšehradě.

Otec František byl milým, přístupným a váženým člověkem. Některé svoje myšlenky šířil samizdatově a některé z nich byly později vydány knižně. Jedná se o Starý zákon, Osoba Ježíše Krista, Svátosti, Duchovní cvičení, Vzpomínky, Za zdí a bez zdí (autentický životopis napsaný v roce 1980, vydaný knižně r. 1992), Starý zákon – co nám říká (1993), Nový zákon – Kristologie (1994).

foto

P. Jaromír Mikulášek

Narozen 7. února 1922 v Šošůvce č. 21 v chudé malorolnické rodině. Byl nejmladším ze čtyř dětí Františky a Josefa Mikuláškových. Pro svoje nadání a po vzoru svého, o 9 let staršího bratra P. Františka S.J., studoval gymnázium na Velehradě a následně teologii v Brně. Teologii vystudoval v roce 1947, na kněze byl vysvěcen 5. července v Brně. Primiční mši sloužil ve Sloupě.

Kněžské působení začal ve Šlapanicích u Brna. V roce 1949 byl zatčen a odsouzen na 16 roků vězení. Když se děti a mladí lidé ptali starších spoluobčanů proč jsou se svým bratrem Františkem zavřeni, co provedli, dostávalo se jim odpovědi se skřípěním zubů : „protože se komunistům jako kněží nelíbili. Nic špatného neprovedli. Něco si museli vymyslet. Takový je dnešní svět“. Z vězení (Jáchymov, Mírov, Valdice aj.) se vrátil na amnestii po více než 10 létech s narušeným zdravím.. Začal pracovat jako dělník v tehdejším Keramostroji Blansko (firma K&R Ježek, nyní Adast). Své schopnosti po stránce pracovní a technické si velmi rychle osvojoval. Byl vyhledávaným rádcem pracovníkům v oboru – nevíme jak na to, Jaromír se zamyslí a poradí. V jednom pracovním kurzu byl chytřejší než učitel, v mnohém jej doplňoval. V roce 1967 mu bylo povoleno vrátit se do duchovní správy. Nastoupil do Čejkovic u Hodonína jako kaplan, později farář a působil zde přes 16 roků až do své smrti.

Pro jeho přístup k životu, bližním a ke kněžskému povolání byl velice oblíben nejenom v čejkovické farnosti. Svojí otevřeností pro každého s kým se potkal, veselou a milou povahou, citlivým přístupem k moderním prvkům, zvláštním charismem si velice rychle získával přízeň starších i mladých lidí, věřících i nevěřících. Rádi za ním jezdívali z naší vysočinské oblasti na jihomoravské vínečko.

A byl přímý i k rudým totáčům. Je znám příklad, kdy mu byl dán úřednický zákaz biřmování týden před připraveným termínem. Zašel za proticírkevním tajemníkem a sdělil mu otevřeně, svým pevným postojem a přímo nevybíravými slovy, kterými se lidé Moravského Slovácka k tomuto úřednickému rozhodnutí vyjadřují. Po tomto, samozřejmě šokujícím sdělení, a především z obav možných následků, bylo biřmování povoleno.

Poznamenán na zdraví dlouholetým žalářem zemřel 12. května 1983 v Kyjově ve věku 61 roku. Pochován je v kněžském hrobě v Čejkovicích, v místě jeho posledního dlouholetého působení.

P. ThDr. Bohumil Horáček

Narozen 19. 2. 1913 v Šošůvce č. 128 v chudé dělnické rodině. Obecnou školu a první třídu měšťanské školy navštěvoval ve Sloupě. Je známo jeho pevné rozhodnutí pro kněžskou službu v mladistvém věku. Aby mohl pokračovat ve studiu, musel nejdříve zhřešit – vzít matce těžce našetřené drobné peníze v hrníčku na cestu vlakem do Brna za strýcem Čuprem, který byl ochotný a schopný pomoci v započetí příslušného studia.

V letech 1924 až 1929 pokračoval na řádovém gymnáziu na Velehradě. Po kvintě odešel do Albertina v Polsku na noviciát východního obřadu. Již za svého pobytu na Velehradě toužil po misiích v Rusku. Proto vstoupil do provincie velkopolské-mazovické a dvouletý noviciát studoval ve východním obřadu. Gymnazijní studia dokončil v Praze – Bubenči v roku 1933. Předepsaná filozofická studia prošel v Krakově v Polsku. Také teologii studoval v Lublinu na Bobolaneu.

Vysvěcen byl na kněze byl 23. 4. 1939 byzantským ritem v Dubnu na Ukrajině. Primiční mši měl v rodném farním kostele ve Sloupě 2. července 1939. Působil v Dubně v roce 1939 – 40, ve Vojtkovicze-Volyni byl farářem v létech 1940 – 41. Dalším působištěm od roku 1941 do srpna 42 byl v místě Kaganovicze u Kijeva. Když Němci okupovali Ukrajinu šel P. Bohumil pracovat mezi Volyňské Čechy. Ale přesto byl Němci zatčen, brzy propuštěn a poslán do Protektorátu Čechy a Morava. Pracoval na Velehradě a v Praze. V roce 1944 byl znovu zatčen a do konce války vězněn v Praze na Pankráci. Po válce se zdravotně zotavoval na Velehradě. Byl zařazen jako socius magistra noviců. Zastával funkci katechety na Modré a ředitelem Mariánské družiny mužů a duchovním rádcem Orla na Velehradě. Současně si dělal třetí probaci.

V roce 1946 se četl pastýřský list biskupa ThDr. Mořice Píchy před volbami. Pater Bohumil Horáček měl na Velehradě mši svatou, na které pastýřský list komentoval, vysvětloval věřícím, co by je čekalo, kdyby se u nás ujala moci komunistická strana. Byla to slova plynoucí z osobních zkušeností na Ukrajině. Už v tomto roce se u nás uplatňovala daň za osvobození, působila ruská státní policie NKVD a v mnohém ovlivňovala českou rozvědku. P. Horáček se stal nežádoucím, „šli po něm“. Podařilo se mu včas odletět do Říma. Tam vystudoval speciální kurz orientální teologie v Orientálním papežském ústavu. Po dosažení doktorátu byl rektorem Russica (ústav pro výchovu misionářů pro Rusko). Od roku 1961 do r. 1966 byl na tomto ústavu spirituálem. V průběhu II. vatikánského sněmu byl pomocným teologem jedinému českému zástupci – biskupovi Mons. Františku Tomáškovi, administrátorovi fary v Moravské Huzové.

Poslední léta života byl vážně nemocen a trávil je v Rakousku jako kaplan řádových sester v lázeňském městě Wildbad Einnod, kde také 9. 11. 1984 zemřel. Je pochován na hřbitově ve Friesachu ve Štýrsku.

Na rodinném hrobě (rodiny Zukalové a Veselé) v Šošůvce má na památku fotografii s daty narození a úmrtí.

foto 1
foto 2

P. Josef Hudec

Narozen 1916 v Šošůvce č. 16 v rolnické rodině a ze tří sourozenců. Již v 10 letech odešel na Velehrad studovat církevní gymnázium. Nejdřív se chtěl stát misionářem a odešel studovat do Benešova. Po dvou letech studií se vrátil do alumnátu v Brně, kde vystudoval na kněze v běžné službě. Studia v Brně ukončil v roce 1944, kde byl také vysvěcen. Primiční mši sv. sloužil ve Sloupě. Nastoupil kněžskou službu jako kaplan v Jaroměřicích, kde byl jeden rok. Přešel na dva roky do Tuřan. Následovala šestiletá služba administrátora ve Vlasaticích a poslední místo dostal v Bučovicích, kde byl děkanem do září 1988. Z vážných zdravotních důvodů se přestěhoval k neteři Marii do Šošůvky z č. 150, která o něj pečovala do září roku 1989, kdy zemřel. Pochován je na hřbitově v Šošůvce v rodinné hrobce. foto

P. Josef Hudec O. Cr.

Josef Hudec, Šošůvka č. 104, se narodil 13. 8. 1958 rodičům Anně a Josefovi Hudcovým v brněnské porodnici. Ještě má mladší sestru Hanu. Po absolvování základní devítileté školy ve Sloupě absolvoval gymnázium v Blansku. Začal studovat vysokou školu zahradnickou v Lednici. Po roce přestoupil na Cyrilometodějskou fakultu v Litoměřicích, kterou ukončil v roce 1985. Vysvěcen na kněze byl 6. července 1985 v brněnské katedrále s. Petra a Pavla., slavnou primiční mši měl následující den v chrámu Bolestné Panny Marie ve Sloupě.

Od roku 1985 do r. 1988 působil jako kaplan v Brně – Králově Poli, dále do roku 1995 jako administrátor v Olbramkostele, Citonicích, Znojmě-Hradišti, Horním Břečkově a Lukově na Znojemsku. Od roku 1995 do 2002 byl převorem pražského konventu Rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou (který založila sv. Anežka Česká), farář v hlavním řádovém kostele sv. Františka z Assisi a v kostele sv. Petra v Praze 1. V současné době působí na Hradišti u Znojma.

Pravidelně každý rok slouží na Květný pátek – jarní sloupskou pouť – večerní (sedmou) mši svatou se zpívanou mariánskou sekvencí „Stála Matka“. O tomto zásadovém člověku ještě mnoho uslyšíme pro jeho pracovitost a přístup k lidem různého stáří.

foto

Řádové sestry

• Tři sestry Kučerovy z č. 5 ze zemědělské rodiny. Františka byla v klášteře Rajhrad u Brna, kde zemřela roku 1952 a je tam pochována. Božena žila údajně v klášteře Proseč pod Ještědem. Anděla(Veronika) také v klášteře Proseč pod Ještědem, kde v roce 1980 zemřela a je tam také pochována.
• Dvě sestry Hasoňovy a dvě Vašíčkovy z č. 109 z rodiny obuvníka, pocházely z devíti sourozenců (matka ovdověla a vzala si Vašíčka.
• Terezie – pochována ve Varnsdorfu, Magdaléna a Jana v Rajhradě u Brna, Františka zemřela v roce 1987 a údajně pochována ve Varnsdorfu.
• Šamalíková Marie, narozena v Šošůvce č. 69 v malozemědělské rodině. Řeholnicí byla v Rajhradě u Brna. Zemřela v roce 1971 a je pochována je na ústředním hřbitově v Brně.
• Dvě sestry Hudcovy z č. 32 z malorolnické rodiny.
• Anna, nar. 17. 3. 1914, zemřela 17. 1. 1996, pochována v Albrechticích.
• Marie, nar. 16. 6. 1916, pochována v Praze
• Mikulášková, nar. v Šošůvce v č. 21 v malozemědělské rodině, sestra otce kněží Františka a Jaromíra Miluláškových.
• Sedláková z č. 33 – …

Padlí za I. a II. světové války

Připomínáme si také šošůvské rodáky, kteří padli ve světových válkách. V první jich bylo 22, ve druhé tří. K těm, kteří položili životy v nesmyslných politicko-válečných šarvátkách patří další, kteří byli zraněni a za druhé války totálně nasazeni. A ještě další, kteří v pozdější době trpěli v politických kriminálech, různými perzekucemi a to i mezi svými na obyčejné dědině. I u nás řádila moc blbcova.

Některé upřesňující údaje jsou v brožurce poplatné roku 1974, která byla vydána k 600. výročí první písemné zmínky o obci a na obecních webových stránkách, které jsou v přípravě.

Budeme rádi, když nás upozorníte na další zdroje informací o uvedených skutečnostech a osobnostech, pomůžete nám je doplnit, aby neupadly v zapomenutí časů. Různé údaje se vůbec nevedly v současně dostupné obecní kronice. Nynější kronikář Josef Stloukal se snaží o doplňování.

Jistě je také nemalý počet dávnějších předků – rodáků, které bychom rádi vzpomněli, ale nemáme o nich žádné informace.