(zpracováno podle různých zdrojů)

Zvony, vy se lidem podobáte, pláčete, radujete se, srdce máte. Provázíte člověka od kolébky až do hrobu.

Laudo Deum verum
Vivos voco
Congrego clerum
Mortuos plango,
Fulgura frango
Pestem fugo
Festa decoro

Pravého Boha chválím
Živé volám
Kněží shromažďuji
Mrtvé oplakávám
Blesky rozrážím
Mor zaháním
Svátky slavím

Zvon doprovází člověka v celé jeho historii a jeho posvěcením se z neživé hmoty stává nástroj posvátný. Ve středověku bylo zvonům přisuzováno sedm ctností.

Zvon je jednou z mála vzácných památek, která každého člověka doprovází nepřetržitě v den všední i sváteční, při práci i slavnosti a k srdci lidskému promlouvá vždy řečí vítanou a dobrou. Jeho posvěcením se z neživé hmoty stává nástroj posvátný Svolává k bohoslužbám a vyzývá k modlitbě, ohlašuje radostné i bolestné události. Patří k duchovnímu i kulturnímu dědictví národa i církve. Tento hudební nástroj má hlavu, tělo, srdce, tvář a také hlas.

Z historie

Použití ozvučných kovových těles pro doprovod kultovních a náboženských obřadů je prokazatelné již od roku 3000 před Kristem. Nejpozději od rozšíření křesťanství tvořily zvony – podmíněno zavěšením ve věži – kulturu a obraz měst. Jsou pevnými hodnotami v proměnách času a projevem kulturního vývoje. Kolem roku 550 po Kristu se odlévání zvonů věnovaly hlavně kláštery, po roce 1000 po Kristu začaly vznikat také světské řemeslnické dílny. Stále více doznávaly zvony hudebního a řemeslného zušlechtění. Každá zvonařská dílna si vytvořila svůj vlastní zvukový charakter. Na základě zkušeností a tajných vzorců, předávaných z generace na generaci, tak vznikaly rozdílné typy zvonů a tónových stupnic. Pokrok ve výrobní technice dovoloval pak od počátku 12.století vytvoření sestav menších a větších zvonů – jemně sladěny vyzváněly pak v kostelech, klášterech, radnicích a kaplích.

Zvon jako kovolitecký výrobek

Technologie lití zvonů je v podstatě od středověku podnes stejná a každý z nich je neopakovatelným unikátem, dokládajícím kulturu, tradice, tvůrčí schopnosti a řemeslnou dovednost mistra zvonaře. Zvláštní druh bronzu zvaný zvonovina nebo zvonová spěž, obsahuje dvě základní složky – měď a cín, smíšené v poměru kolísajícím optimálně kolem 78:22. Technologie výroby, použitý materiál a v neposlední řadě i způsob umístění dávaly zvonům dlouhou živnost – až několik set let. Největším neštěstím, které mohlo zvon potkat, vylo jeho puknutí nebo utržení koruny, za kterou byl zavěšen (závady v podstatě provozní, mnohdy podmíněné již špatným postupem při výrobě), dále požár, válečné události, v neposlední řadě i úmyslné poškození a krádež. Zničený zvon nebo jeho zbytky byly zpravidla využity jako materiál pro zvon nový (jde o tzv. přelití zvonu). Prasknutí zvonu nemuselo znamenat nutně jeho konec. Už Vanoccio Biringuccio, sienská rodák a autor prvního soustavného pojednání o metalurgii, vydaného těsně po jeho smrti r. 1540 pod názvem Deset knih o metalurgii, popisuje kromě postupu při odlévání nového zvonu také opravu zvonu puklého. Možnost opravy takto poškozených zvonů nebyla však nikdy všeobecně využívána, protože pro výrobce bylo ekonomicky výhodnější ulít nové dílo. V Čechách se filozofie záchrany zvonů jako historických památek prosadila až začátkem našeho století. Zvláště v 18. a19, století bylo přelito mnoho středověkých památek starých čtyři sta i více let, které na věžích tehdy dožívaly.

První zmínky o zvonech na území Čech

Jako jeden z prvních dokladů o užívání zvonů v liturgii církve v Čechách se tradičně uvádí pasáž z tzv. první staroslověnské legendy o sv. Václavu (vzniklé před polovinou 10.století), kde se v 5. oddíle při popisu Václavovy mučednické smrti píše (v překladu J.Vašíci):“Když nastalo ráno, zvonili na jitřní. Václav uslyšev zvon pravil:Sláva tobě, Pane, že ses mi dal dožíti tohoto jitra…“.Stejně se o ranním vyzvánění hovoří v latinské verzi, v takzvané Gumpoldově václavské legendě z konce 10. století. Hojnost dokladů o existenci zvonů, jež byli spojeny s šířením křesťanství a základním kostelů a klášterů, se nalézá v dobových kronikářských zápisech. Kosmas k r.1039 při líčení Břetislavova tažení do Polska za ostatky sv. Vojtěcha uvádí, že při slavném návratu do Prahy ke konci průvodu vezli na více než sto vozech ohromné zvony a poklady Polska. Ohlas této události se zachoval i v místní pověsti o zvonu z r. 1824 v Trhovém Štěpánově. Údajně byl ulit z kovu starobylého zvonu darovaného kostelu pražským biskupem Šebířem právě s kořisti Břetislavovy výpravy (ve skutečnosti šlo o zvon až z r. 1538). Jeden s Kosmových pokračovatelů, zvaný Kanovník vyšehradský, při popisu bitvy u Chlumce, kde se v r. 1126 utkal římský král Lothar III. s českým knížetem Soběslavem I., podává pozdější svědectví, jak před počátkem bitvy bylo slyšet zvonící zvon. Mladší konkrétním dokladem o slévačském umění je zápis v kronice Václava Hájka k r. 1373: „Muž jeden byl v Čechách, kterýž dělal výborné zvony a děla, též i jiná rozličná díla od mědi, jemuž bylo jméno Václav a příjmí Špeheř, ten mezi jiným svým mistrovstvím slil obraz svatého Jiří na koni a saň na skále, a to všecko duté z mědi. To vida císař, velmi jej daroval,stříbrem,zlatem i poctivostí, a ten kuoň nad rourou na Hradě pražském postaviti kázal.“

Raně středověkých zvonů nebylo v Čechách mnoho a byly pravděpodobně importním artiklem, hlavně z území Říše. Jejich počet narůstal až od počátku 14.století (přeryvem ve výrobě bylo období husitských válek). Konjunktura českých mistrů měla své počátky v pohusitských obnovách zničených zvonů a vyvrcholila rozmachem kovolijeckého řemesla koncem 15. a v 16. století. Až v době těsně předbělohorské se uzavřel tak zvaný zlatý věk českého zvonařství.

Zvon ctěným ochráncem lidské komunity

Prvotní úlohu zvonu dnešní doba pozapomenula. Od středověku, s masovým rozšířením, měl tento řemeslný výrobek ve společnosti jako komunikační prostředek postavení jedinečné. V západní církvi plnil zvon tradičně několik funkcí. Jakožto jeden z posvátných bohoslužebných předmětů zprostředkovával kontakt „mezi nebem a zemí“, pravidelně svolával na mši, vyzýval k modlitbám i rozjímání, a jeho hlavním úkolem bylo ochrana věřících před nebezpečím. Ať už šlo o hrozbu světskou (oheň, krupobití, bouřka, povodeň, vojenský nepřítel a válečné události), či nadpřirozenou – v podobě nečistých, temných zlých sil, ďábelského působení a kacířství; nalézali lidé ve zvuku zvonu ochranu. Zněl-li kostelní zvon, lidé jej většinou neviděli, protože byl ukryt ve věžích a zvonicích, ale rozuměli jeho řeči. Měl nezastupitelnou úlohu v časové orientaci člověka. Polední, ranní a večerní zvonění bylo později doplněno odbíjením kostelních, popř. radničních hodinových cimbálů – ty ale ochrannou funkci neměly.

Nápis jako vyjádření ochranné funkce zvonu

Naznačená ochranná úloha byla vyjádřena již při slévání zvonu umístěním a organizací jeho výzdoby v ryze funkčním smyslu. Zpočátku to bylo pouze
poselství textové, ve 14. a15. století přibyl i obraz a ornament. Ústřední součástí významové struktury zvonu zprostředkované trojici text-obraz-zvuk je nápis, jímž byl zvon personifikován a mohl sám za sebe (a o sobě) promlouvat.

Organizace, kompozice a obsah epigrafické výzdoby na zvonech

Požadavek pregnantně a účelně zformulovaného nápisu doznívá v souvislosti s vývojem výzdoby zvonu v 16. století, kdy se nápis přestal omezovat na dvě nebo tři řádky kolem jeho horní části, přenesl se na plášť a vytvořil několik nezávislých výpovědních celků. Tehdy bylo konzervováno zpravidla závazné schéma organizace nápisu: zvon začal promlouvat nejen více či méně obsažnou sentencí s původním funkčním určením, řemeslníkovou signaturou s datovací formulí, ale i obšírnými objednavatelskými a doprovodnými nápisy, a texty spojenými s obrazovou výzdobou.

Na českých zvonech nalézáme zprvu například toto latinské dvojverší vystihující mnohostranné poslání zvonu:“

laudo deum verum, plebem voco,congrego clerum / defunctos ploro,pestem fugo,festa decoro“ (pravého Boha chválím, lid svolávám, kněží shromažďuji / mrtvé oplakávám, mor zaháním, svátky slavím), k němuž se někdy připojoval třetí verš: „est mea cunctorum terror vox deamoniorum“ (můj hlas je postrach všech zlých démonů), a nápis pak vyjádřil tzv.sedm předností zvonu (septem virtutes campanae).Česká varianta mohla znít např.: „Aj já zvon Vavřinec, konám povinnou věc, chválu Bohu vzdávám, kněžstvo, lid svolávám, svátky oznamuju, zemřelých lituju, mračna zapuzuju“ (kostel sv. Vavřince ve Vysokém Mýtě, J. Zejda, Vysoké Mýto 1752). Pro Tomáše Jaroše (zemř. 1570), dvorního puškaře a zvonaře Ferdinanda I., jsou typické původem středověké verše: „vox mea vox vitae / vos voco ad sacra venite“ (hlas můj hlas života / volám vás, na mši přijďte).A pražský novoměstský mistr Bartoloměj, velkovýrobce zvonů na přelomu 15. a 16 století, nepoužíval na svých zvonech nic jiného než ustrnulý prefabrikát: „en ego campana nunquam pronuncio vana / ignem vel festum, bellum aut funus honestum“ (aj, já zvon nikdy nehlásám marnosti / oheň nebo svátek, válku či vznešený pohřeb),k němuž připojoval doprovázející text s údaji o zasvěcení, dataci aj. Také v barokním slohovém období a později poskytoval povrch zvonu volné pole tvořivosti místních farářů či kantorů. Někdy takový nápis vyhlížel jako návod k použití zvonu např.:“Zvony jsou pro rozehnání oblud a oblaku vání, když mračna a bouřka hučí, posvátní zvonové zvučí, když krupobytí chce škodit, tehdy má se zvony zvonit.“ (doksanský klášter, okr. LT, Z. Dietrich, Praha 1724), nebo byl jen další variací na tradicí určené téma:“ Já zvon zvuku prostředního, volám času potřebného, mým hlasem vždy něco povím, šturem, svátky, zemřelé oznámím, k založení chrámu starožitného sedlčanského, ku počestnosti Martina svatého“ (Sedlčany, A. Kühnerová, Praha 1807). Doklad ornantní epiky nalezneme na zvonu z Veliké Vsi (okr. PH, J. C. Schuncke, Praha 1763). Devítiřádkový nápis obsahuje mj.slova:“…Kdo mě bude mocti zvonem nazývati prázdným, neb že mimo tíž a velikosti nic jiného nedržím, hle, jakož sem velkým nákladem velkou prací dělán, tak veliký hlas, pobožný zvuk ode mě všem jest vydáván, nebo ke cti a chvále boží svátkům čest prokazuju, a zase smutným hlasem mrtvých tělo k hrobu doprovozuji, vzbuzuji lidi do chrámu k slyšení slova božího, tak aby k modlitbě spěli a chválili Boha svého, mě Bože tehdy opatruj, toto užitečné dílo, ať tvá moc božská opatruje místa toho.“

Datování zvonů se masově rozšířilo až v 15. století.Časový údaj o vzniku byl vyjádřen uvedením roku nebo chronogramem (tím zvláště v 17. a 18. století) , mohl být upřesněn i den nebo dny lití (např.“ten tajden před matky buožie narozenie“; „slit jest tento zvon před svatým Vondřejem“).Rok být vyjádřen nemusel, datovalo-li se uvedením soudobé události.Např. do kostela sv. Kříž v Chanovicích (okr.KT) byl zvon ulit“v ten čas, když král dlel v Budíně“ a anonymní zvonař tak zvýznamnil skutečnost, že český král Vladislav Jagellonský po korunovaci na krále uherského v r. 1490 přesídlil se svým dvorem z Prahy do Budína. Ve Smolnici (okr. LN) sice datace na zvonu přítomna je (J.G. Kühner, Praha 1757), ale v nápise se navíc odráží tísnivá přítomnost rakousko-pruské války v zemi v roce, „quo iniuste Brandenburgus occupavit viribus Bohemiae et Saxoniae Regna“ (kdy Braniboři s vojskem nespravedlivě obsadili králoství Čech a Saska). Provenience s uvedením zvonařova jména se stala běžnou v poslední čtvrtině 15. století a úzce se spojila s datovací formulí. Postupně se provenienční určení stalo samostatným nápisem a mělo funkci málo obměňované zvonařské signatury, protože ne všichni mistři měli obrazovou zvonařskou značku (jako zvonařská rodina Pricqueyů nebo Brikcí z Cinperku). O vzestupu řemeslnického sebevědomí i prestiže svědčí nápisy zvonaře Brikcího, nobilitovaného v r. 1571. Do roku povýšení se podepisoval latinsky :“Briccius Pragensis auxilio divino me fudit“ (Brikcí Pražský mne ulil s pomocí boží), po svém povýšení zpravidla česky: „slovutný Brikcí zvonař s Cinperku v Novém Městě pražském tento zvon udělal.“

U zvonů platilo ve znásobené míře, že výsledné dílo bylo kompromisem mezi přáním zákazníka a vůlí, zkušeností, zdatností i technickými možnostmi umělce. Zákazník přinášel své požadavky a většinou již hotovou představu, jaký text a jakou obrazovou výzdobu na zvon umístit (mohl žádat reliéf určitého světce podle patrocinia kostela, osobní nebo městský znak). Kompozice, ostaní výzdoba, typ a velikost použitého písma apod. byly věcí výrobce-zvonaře omezeného technologickými postupy a velikostí zvonu. Vypovídací schopnost doprovodných nápisů je široká. Objednavatelem zvonu mohla být místní šlechta, patron kostela („…udělán jest z rozkazu urozené paní Anny Voděradské z Dobřenic a na Sukdole…“ ;Dobřeň, okr.KH, O. Kotek, Kutná Hora 1583), záduší („Tento zvon jest přelitý roku 1751 s nákladem filiálního chrámu Páně bezděkovského…“; dnes v Záboří okr. ST, J Dietrich, Praha 1751), obec („z nákladu obce zdejšího městyse Krásné Hory zjednaný jest byl a nyní zase léta 1770 z nákladu chrámu Páně zdejšího přelit jest“; Krásná Hora n/V.,okr.PB, F.A.Frank, Praha1770), všichni osadníci („…dali slíti páni vosadní budislavští…“; Budislavice, okr PJ, Mikuláš konvář, Plzeň 1550), mohlo jít o soukromou donaci („Nákladem Martina Satrana a Václava Srba, sousedů ctinoveských“; Ctiněves, okr. LT, 1714; „Geschenk JJ. MM. Kaiser Ferdinand I. und Kaiserin Anna 1857″; Kladno-Vrapice, K.Bellmann, Praha 1857), z peněz vybraných v kostele (“ Do minic z almožny jsem způsobený“; Minice, okr. LN, 1694) apod. Kromě obvyklé šlechtické titulatury a klišé a křesťanské lásce se objeví i charakteristika Christiana Christopha Clam-Gallase jako ein Herzlicher zärtlicher Vater seiner innig geliebten Vnterthannen“ / srdečný, něžný, otec svých vroucně milovaných poddaných/ (Liberec, K.Bellmann, Praha 1820).

Dozvídáme se jména šlechticů (často spojená s reprodukcí jejich erbů), duchovních, kostelníků, radních, konšelů, rychtářů a purkmistrů, i ostatních obyvatel (srov.nápis“…stalo se za času kazatele slova božího kněze Jiříka Potůčka, ze starších Martina rychtáře z Třebíze, Martina Kroupy z Lotouše, Jakuba mlynáře kvílickýho, Jiříka Švandrlíka rychtáře z Plchova“, Kvílice, okr. KL, J.Senomatský ze Šternštatu, Slaný 1613; „…Daniel krčmář, Šimáček rychtář, Šíma, Antoš, toho času kostelníci…“,Vidice, okr. KH, Tomáš konvář, Kutná Hora 1599). Na zvonu ve Starém Harcově (místní část Liberce) bylo uvedeno jen pět nejdůležitějších osob v obci: “ Oberamtman Anton Ludwig, Dechant Franz Wolf, Katechet Joseph Gahler, Richter Franz Rühmer, Schüllehrer Ignaz Weise“ (K. Bellmann, Praha 1826). Jedna strana u velkého zvonu sv.Jindřicha v Praze byla hustě pokryta soupisem 32 jmen členů pražského magistrátu (A. Kühnerová, Praha 1804), stejně tak i přelitý velký zvon pražského týnského chrámu (K. Bellmann, Praha 1824). Složila-li se na zvon celá obec, vznikaly spory, čí jméno na zvonu bude odlito. Kupě nového zvonu, otázka jeho výzdoby a znění nápisů se projednávaly ve zvonařově dílně. („…vyslání od obce k jednání téhož díla Mikuláš z Malého Pálečku, Matěj Fajt z Tradonic, závdavek přinesli Albrecht Hřičský a Jan Potočný“; Páleč, okr. KL, Brikcí s Cinperku, Praha 1575). Samotný zvon byl odlit většinou tamtéž. Šlo-li o zvon větších rozměrů, bylo výhodnější postavit dílnu přímo na místě určení (např. Brikcího zvon o spodním průměru 2,20m a výšce 1,82 m pro jihlavský kostel sv Jakuba byl odlit r.1563 na parkáně před městskou branou).Až komický působí veršování zvonaře Josefa Diepolda, který měl dílnu v prostorách bývalé kuchyně Anežského kláštera v Praze: „Sv,(!) Anežka česká kde vařívala, tam mne vděčná mysl vytvořila“ (Vrané n/Vlt., okr. PZ,1888). Důvodem, který vedl k ulití nového zvonu, mohl být závazek, slib, zbožný dar či odkaz, památka zemřelých dětí, ale i krádež zvonu („Po ukradnutí předka mého jsem udělán…“; Domoušice, okr. LN,M. Löw, Praha 1722). Přelití zapříčinil většinou požár („/zvon/, kterýž léta 1624 v středu pro Proměnění Krista Pána skrze nešťastnou příhodu ohně k zkáze přišel…“; Libochovice, okr. LT, Tomáš Frič, Roudnice n/L. 1625). Údaje o něm někdy zdvojují zápis do kroniky: „Tento zvon zkažen od strašlivého pádu ohně, kterých dne 17. dubna 1825 věž, kryt kostelní, faru, školu, všecké vrchnostenské stavení s dvorem, 43 domů stodolami při nesmírném větru v popel obrátil…“; (Smirady, okr. HK, K Bellmann, Praha 1825). Do této řady patří také zničení kostela, válečné rekvizice, puknutí zvonu (to mohlo být způsobeno i nadměrným používáním; v Klučenicích, okr. PB, pukl zvon při tři dny trvajícím vyzvánění za zesnulého Josefa II.). Zvony, které z uvedených důvodů přestaly plnit svou funkci a nedalo se s nimi zvonit, byly použity jako materiál pro nový zvon („…/ulit/ však s přidáním k němu ku pomoci jednoho menšího starého zvonu roudnického…“, Roudnice n/L., okr. LT, T.Frič, Roudnice n/L. 1629).

Méně často jsou v nápise zachyceny jiné doprovodné údaje o zvonu – např. váha („haec campana tres centenarios ponderat…“ /tento zvon váží tři sta liber/; Ředhošť, okr LT, M.Löw, Praha 1667; “ tento zvon jest v roce 1737 nákladem záduší citňoveského přelitej a o 191 /liber/ těžší učiněnej“; Ctiněves, okr. LT, V. Lišák, Praha 1737), údaje o ceně (“ Do vsi Slatin tento zvon jest dělán k záduší svatýho Václava, Michal Kaliba přidal s Dorotú manželkú svú padesát kop“;Slatina, okr. LT, mistr Tomáš 1568), události či příhody při odlévání („…Tento kroš /zde do nápisu vsazen groš/ dán jest na památku do tohoto zvonu od slovutného pana Tomáše Šejnohy, toho času primasa u Veselí…“,Veselí n/L., okr TA, J. a T. Wolfartové, Prachatice 1597) apod. O mistru slévači se kromě jména a domicilu nedozvíme mnoho. Na jeho národnost poukazuje jazyk autorské signatury, kterou musíme odlišit od ostatních textů (např. „Durch das feuer bin ich geflossen, Simon Urndorfer von Butweis hat mich gossen“ /ohněm jsem byl roztaven, S. U. mne ulil/; Bechyně 1653). Zvonař pracoval na přání zákazníka, a tak na zvonech německách zvonařů působících v Čechách běžně nalézáme nápisy v češtině, přičemž dílo je signováno německy, popř. naopak; latina byla univerzální. Ojedinělým mezi kovolitci své doby byl slepý zvonař Matěj Špic, o němž se z nápisu dozvíme „…ne jménu jinému než tobě samému, tobě Bohu svému děkuji, žes mistroství dopomohl svému slepému Matijovi…“ (Roudnice n/L., okr. LT, 1536). Důvody jeho oslepnutí neznáme, ale mohlo jít i o pracovní úraz při lití .

LETHA PANIE M D LVI SLIT GEST TENTO ZWON KECZTI A KCHWALE PANV BOHY Z
WSSI RZISSI NEBESKE WMIESTIE BENESSOWIE SKRZE MNE MATIEGE SSPICZE SLEPYHO

Jeden zvon promlouval dvěma hlasy, Jednak svým zvukem, jednak svým nápisem. Volný přístup ke zvonům skrytým ve věžích byl omezen. Nápisy ale se čtenářem počítaly – srov. incipit na velkém zvonu Kryštof v Rychnově nad Kněžnou: „Kdož toto čteš, pochval Boha…“ (Jan Benešovský z Moravské Třebové, 1602). Privilegium měli zvoníci – pouze oni směli být dennodenně až u zvonu, prohlížet si jej, číst si na něm (i když nápisům stěží rozuměli), někdy se dovnitř zvonu podepisovat a čmárat a hlavně konat svou povinnost, rozeznívat jej. Zvon ve formě vykroužil, odlil člověk, a také hlas mu mohl dát jedině člověk.

K některým zvonům

Nejstarší písemně doložený zvon na vlčnovském kostele pocházel z roku 1597 a pod letopočtem nesl nápis: „Slovo Boží zůstává na věky.“ Tento zvon přečkal po celá dlouhá staletí, a to až někdy do počátku 20. století.

K nejstarším zvonům na Moravě patří zvon z kostela v Nivnici na Uherskobrodsku z roku 1001. Dalším zvonem na Uherskobrodsku je zvon v Bánově z roku 1498, v Popovicích je zvon údajně z roku 1508 a v Hradčovicích z roku 1518.

Památná zvonice z r. 1630

V Rovensku pod Troskami najdeme jednu velikou raritu. Dřevěnou zvonici se zvony, které visí obráceně. Jak se na zvony zvoní a proč jsou zvony otočeny srdci vzhůru?

Původní zvonice v Rovensku pod Troskami byla vybudována kolem roku 1370 zároveň s kostelem sv. Václava. Avšak v roce 1629 v době třicetileté války vyhořela – byla spálena. Na jejích troskách si však rovenští během jednoho roku postavili zvonici novou. Nejprve byla vybudována zvonová stolice, na níž byly pomocí volských potahů vytaženy 2 větší zvony : sv. Václav a sv. Jan. Teprve, když byly zvony vytaženy, byla budována vnější konstrukce zvonice, která byla později obedněna a zastřešena. Největší zvon sv. Václav má průměr 129 cm, výšku 118 cm a váží 24q. Druhý zvon sv. Jan Křtitel má průměr 110 cm, výšku 100 cm a váží 15 q. Nejmenší zvon Jiří byl ulit v Praze o 9 let později, r. 1639, při desátém výročí rebelie. Má průměr 85 cm, výšku 870 cm a váží jen 6q.

Zvony byly otočeny původně srdcem dolů a zvonilo se pomocí provazů. K jejich otočení došlo proto, že je rovenští používali k sezvánění na vzpouru proti vrchnosti. Hruboskalská vrchnost, pod níž Rovensko tehdy patřilo, nařídila za trest zvony otočit srdcem nahoru, aby se na ně nedalo zvonit. Rovenští se snažili příkaz obejít a vyřešili to tak, že asi o půl metru zkrátili táhla, za která se tahávalo provazem, zkrátili i délku srdíček o 15-20 cm a pokusili se zvony uvádět do pohybu šlapáním. Tento způsob zvonění přetrval až dodnes. Ani za první, ani za druhé světové války nebyly zvony zrekvírovány pro válečné účely, neboť již tehdy byly považovány za vzácnou památku.

Zvony s větvičkou z túje

Vy už tady dávno nebudete, ale zvony zůstanou, říkal zvonař Josef Dytrych komunistickým vyšetřovatelům, když ho zkoušeli zlomit tvrdými výslechy. Tradici výroby zvonů v Brodku u Přerova založil v době, kdy měly věže kostelů navždy zmlknout.

Je to jako magický obřad. Potůčky rozžhavené slitiny tečou z grafitových nádob a slévají se do otvoru v jámě, zasypané pískem. Ta skrývá hliněnou formu budoucího zvonu. Slitina je žhavá jako láva a zvonaři budou mít od toho žáru ještě několik dnů rudé skvrny na těle. Lidé v dílně přihlížejí rituálu, někteří se zatajeným dechem, jiní s modlitbou či se zpěvem. Zvonařka Marie Tomášková- -Dytrychová říká, že při odlévání zvonu prožívá stejně silné dojetí, i když mu přihlížela už nesčetněkrát. Za padesát let se totiž v dílně v Brodku odlilo sedm tisíc zvonů a ona byla u toho od samého začátku.

Puklý umíráček

Josef Dytrych byl činorodý muž s moderním myšlením a obchodním duchem. Ještě za studií stavěl se svými přáteli sportovní letadla. V Brodku u Přerova si zřídil pražírnu kávy a své zboží dodával do obchodů Julius Meinl. Když Němci podnik zavřeli, vyráběl se svojí ženou malované podnosy. Po pětačtyřicátém roce o svůj podnik přišel definitivně. Když přemýšlel, co dál, uvědomil si, že na trhu je nedostatek kovových klik. Sehnal si technologické postupy, vybudoval dílnu a začal tajně obchodovat s klikami z duralu. Na dveře však ťukala temná padesátá léta a jednoho dne, jakoby řízením osudu, pukl osmdesátikilový umíráček ve věži brodeckého kostela. „Tatínek měl k tomu zvonu specifický vztah, velmi ho proto znepokojoval naprasklý tón, který se ozýval z věže při zvonění. Jednoho dne si řekl, že zvon přeleje. Vzbudil tím ovšem velké zděšení mezi přáteli. Tuší se, že zvony jsou opředeny tajemstvím, že to není jednoduché. Málokdo věřil, že to otec bude schopen udělat,“ vzpomíná jeho dcera Marie, jejíž jméno zvonařská dílna v Brodku nese. Josef Dytrych se každopádně pustil do práce se stejným buldočím odhodláním jako do všeho, na co kdy sáhl. Pomohly mu zkušenosti s litím klik i s výpočty paraboly leteckého křídla, možná i kus furiantství, touha přesvědčit okolí, že to dokáže. „V každém případě doslova do roka a do dne, na prvního máje roku 1950, zvon skutečně zazvonil. Ten den považujeme za datum založení zvonařské dílny v Brodku u Přerova,“ říká Marie Tomášková-Dytrychová.

Klan žen

Laetitia Dytrychová stála po boku svého muže Josefa hned od počátku založení dílny. Zasvětil ji do technologických postupů, konzultoval s ní všechny postupy a objevovaná tajemství zvonů. Spolu s ní se řemeslu už od dětství učily i jejich dcery Marie a Marcela. Se stále drtivější perzekucí Josefa Dytrycha komunisty přecházel provoz dílny na bedra ženské části rodiny. Když Josef zemřel, stanula v čele dílny Laetitia a s oběma dcerami se už počítalo víceméně automaticky. „Já mám také dvě dcery, které jsou už třetí generací zvonařek. Jedné z nich se narodil chlapec, má pět let, už ho připravujeme, dělám mu exkurze, všechno mu vysvětluji. Takže po letech by mohl být v čele dílny opět muž. Dnes už mi říká: babi, já jednou udělám desetitunový zvon,“ říká Marie Tomášková- -Dytrychová. „Má dcera do řemesla vstoupila přirozeně, od dětství se pohybovala v dílně, viděla I tam mne, babičku, tetu, strýce. Vlastně ani netušila, že ji vedeme k pokračování a následnictví. Ale od začátku vnímala prestiž toho povolání, nadšení, navíc i sílu rodinného klanu, soudržnost, která má nesmírnou hodnotu,“ vypráví zvonařka.

Tajemství zvonu

Zvon je kovový bicí hudební nástroj a na přesnost a čistotu jeho tónu jsou kladeny velmi přísné nároky. Není obtížné získat informace o technologii odlévání 1 zvonů, stejně jako o složení‘ zvonařské slitiny, která se skládá z mědi a cínu v poměru 77:23. Tajemství zvonaře ovšem spočívá ve výpočtu tvaru zvonu. „Jsou to vždy dvě paraboly, které vytvářejí profil budoucího zvonu a v tom profilu je skrytý tón. Existuje vzorec pro výpočet bodů, které se pak spojí křivkou a určí výsledný tvar. V tomto vzorci je však ponechán určitý prostor pro empirii, pro zkušenost zvonaře. Proto má každá dílna specifický tvar zvonu,“ popisuje Marie Tomášková-Dytrychová. Vytvořit zvon dá zhruba dvouměsíční práci, na jejímž konci je magický okamžik odlévání. Začíná se vytvořením zvonového žebra, výpočtem bodů a jejich zakreslením na šablony z plechu. Podle nich se pak‘ vytvoří hliněné modely vnitřního a vnějšího profilu zvonu. Z nich se sestaví forma, na kterou přenese výtvarník požadovaný reliéf. Pracuje se s hlínou, voskem a ohněm. „Zvon vlastně vytváříme tak, že rukama hladíme hlínu. Je to technologie stará staletí. Zásadně se změnily jen možnosti manipulace s hotovými zvony. Dnes můžeme zvony velkých rozměrů a hmotností převážet na místa určení, zatímco dřív musel zvonař pracovat přímo pod věží, na které měl být zvon zavěšen. Čím víc toho o zvonařské technologii vím, tím větší mám před mistrovstvím starých zvonařů úctu.

Alchymie tónu

Zvon se po odlití zkouší ladičkami, musí odpovídat kolaudačním směrnicím, jinak by ho kolaudátor neuznal, Zvonaři proto prožívají největší napětí právě v okamžiku, kdy se zkouší tón odlitého zvonu. A stávají se i případy, kdy je nutné hotový zvon rozbít, protože se nepovedl.

Tón, jeho vyznění i barvu ovlivňuje i pomalé chladnutí zvonu po odlití. „Trvá to dva dny až tři týdny podle velikosti zvonu. Tón se vytváří při chladnutí kovu, to je proces, který už nejde nijak ovlivnit, Působí tam chemické a fyzikální zákony a já dodávám, že to necháváme i na Pánu Bohu. Když stékají do formy první kapky žhavé slitiny, pronáším nahlas modlitbu a prosím Boha, aby se zvon zrodil dobře. Jsou to rituály, které s pokorou dodržujeme od začátku, Je to až nadpozemská chvíle, která v lidech vyvolává různé reakce. Pláč, zpěv… Vždycky je tam nesmírně pozitivní atmosféra. Plameny vysoko šlehají, ve vzduchu je napětí, horko, i pod azbestovým oblekem se pálí kůže. Je to vzrušující okamžik.“
Obchod se zvony

V dílně Marie Tomáškové -Dytrychové se v poslední době odlévají tři stovky zvonů ročně. Rekordním výrobkem brodeckých zvonařů je téměř čtyřtunový Svatý Urban pro Dóm svatého Egidia v Bardejově z roku 1994, největší zvon odlitý od první světové války na území bývalého Československa.

Josef Dytrych zvolil jako výrobní značku své zvonařské dílny to nejnáročnější, co si lze z hlediska kovoliteckého umění vůbec představit. Větvičku túje severské. Součástí reliéfu každého zvonu z Brodku se tak vždy stane otisk čerstvě utržené větvičky. Na každém odlitku tvoří poznávací znamení, které by mělo přetrvat věky, stejně jako samotný zvon.

Přes všechna specifika je zvonařské řemeslo rovněž obchodem a firemní značka tady má své místo. Marie Tomášková-Dytrychová hovoří o vzrůstající konkurenci dílen ze západní Evropy. Na rozdíl od postkomunistických zemí se tam už zakázky na nové zvony neobjevují často, a tak se němečtí či rakouští zvonaři snaží prosadit v zemích, kde jsou mnohé kostelní věže dosud tiché. Brodecká zvonařka se proto snaží dát o sobě vědět, nezůstává jen v dílně, energicky se vrhá do propagace svého výjimečného řemesla, jezdí po světě, vystavuje zvony, v Prostějově vybudovala slévárnu na přesné lití.

„Když se zvon vytvoří a vidíte na svěcení a zavěšování lidi, jak jsou dojatí, jak je to zasáhne, to jsou ty okamžiky slávy a radosti, které by člověka mohly zkazit. Ale já stojím nohama na zemi, pokorná a vděčná. Snažím se dát do zvonů to nejlepší, aby jejich tón burcoval v každém člověku dobro. A myslím na to, že zvon nás provází celým životem, od narození až po poslední cestu.“

RICHARD GURYČA

Foto autor

Rodák ze Šošůvky našel svoje poslání v hlavním městě a rozeznívá svatovítské zvony (z blanenskho týdeníku Týden u nás)

Pražská loretánská zvonkohra je proslulá, ale už si málokdo uvědomí, že pár desítek metrů od ní je další zvonohra. Skutečně zvonohra, protože ji netvoří zvonečky, ale pěkné kousky z dílen mistrů zvonařů uplynulých století. Jak žije zvonice chrámu sv. Víta v Praze? Zeptejme se Pavla Štrosse, rodáka ze Šošůvky, jemuž se záliba stala posláním. Jistě je zajímavé, že jedním ze zvoníků u sv. Víta je člověk, který se pro život vyučil krejčím v Krasu Boskovice.

Řemeslu věren nezůstal, protože „civilně“ pracuje v čajovně – prodejně Patricie Tervínové, v níž lze najít duchovní věci, etnickou hudbu, odpovídající literaturu, ale také programy zaměřené na osobní růst, potřeby lidského života, Je nedaleko náměstí Jiřího z Poděbrad ve Zvonařově ulici.

Zájem o zvony se projevil kdy?

„Ještě v Šošůvce. Viděl jsem pořad o svatovítských zvonících, viděl jsem, že se tam ještě zvoní ručně, což je už na málo místech v republice, protože se všechno předělává na elektriku, která zvonění dost škodí. Pořad mě moc zaujal i proto, že jsem se zajímal o starou Prahu, její památky. A tak jsem jednou při návštěvě Prahy navštívil zvoníky a to mě natolik uchvátilo, že jsem se hned dalšího zvonění účastnil aktivně.“

Chcete snad tvrdit, že jste začal zvonit bez přípravy, bez výcviku?

„Opravdu, nikde jsem nebyl vycvičenej. Zrovna v tu chvíli přišlo málo lidí. Zeptali se: „Zvonils“?“ – „Nezvonil…“, ale měl jsem sebejistotu. Kdybych si řekl, že se bojím, tak bych se k zvonění nedobral.“

Dobře, to byl začátek, ale potom?

„Potom jsem se musel naučit techniku, získat hodně informací i zkušeností kolem zvoněn í. Nejvíce však tím, že člověk chodí zvonit a začne se o všechno kolem zvonu zajímat.“

Svatovítské zvony se rozhoupají pomocí lan nebo se také zvoní „srdcem“?

„Zvony se rozhoupávají pomocí provazu. Srdcem se zvoní především u velikánskejch zvonů. Jeden z takových je taky v Brně v kostele u sv. Tomáše. I když není z největších, zvoní se srdcem, protože je nebezpečí, že by se vzhledem k stáří mohl poškodit.“

Kde je vlastně svatovítská zvonice?

„Zvony katedrály sv. Víta se nacházejí ve dvou patrech věže, která je v pravé lodi chrámu nad Hazemburskou kaplí. Zvony jsou zavěšeny na železných nýtovaných konstrukcích z roku 1900 od vídeňské firmy Gridl. Zvony jsou čtyři, ale tři další závěsy dokazují, že původně byla zvonohra o sedmi zvonech. 30. října 1916 byly rekvírovány pro válečné účely zvony Dominik od Tomáše Jaroše z roku 1556. který byl přelit 1891 Josefem Diepoldem, zvon Maria z roku 1542 od Mistra Ondřeje, přelit 1890 rovněž Diepoldem, zvon Ježíš z roku 1761 od F. A. Franka, který přelil 1844 Karel Bellmann. „

Takže ve zvonici zůstaly zvony?

„V dolním patře zvonice je zavěšen největší „Zvon otec – král“ Zikmund, ulitý 1548 Tomášem Jarošem. Váží 16,5 tuny, samo srdce má 450kg. Spodní průměr, ten je pro znalce především dobrou orientací, má 256 cm. Ladění G. V horním patře jsou zvony Josef, ladění C2, původně umíráček, z roku 1602 od Martina Hilligera, nejmenší, váží jen 160 kg a spodní průměr je 81,5 cm, zvon Jan Křtitel od Mistra Stanislava z roku 1546 má 3640 kg, průměr 157 cm a ladění dis1. Třetím je zvon Václav zvonařů Ondřeje a Matěje z roku 1542, vážící 4480 kg, s průměrem 176 cm a laděním C1.“

Zvonění má jistě svůj řád. Prozraďte „rozvrh“ zvonění…

„Zvoní se jen ručně. Většinou bez Zikmunda, který zvoní jen při velkých svátcích církevních i světských. Popíši třeba, jak se zvoní nedělní poledne: v 11:59začínázvonit na jednu minutu Josífek, přesně v poledne začíná Jan Křtitel a zvoní 13 minut, ve 12:02 se přidává Václav, který končí ve čtvrt na jednu. Pokud zvoní Zikmund, přidává se pět minut po poledni a zvoní čtvrt hodiny. Při zvonění se každý zvoník pořádně zahřeje. Možná je zajímavé, že jen rozhoupání Zikmunda trvá půl minuty.“

Kolik je potřeba lidí k takové práci?

„Jana Křtitele zvoní jeden a jeden je na střídání, Václava zvoníme dva naráz. Složitější je zvonit Zikmunda. Naráz začínají čtyři zvoníci u čtyř ráhen, minimálně čtyři musí být na střídání. Když se začíná nebo končí se zvoněním Zikmunda, ještě dva chlapi chytají srdce.“

Několikrát jste zdůraznil. že se u sv. Víta zvoní ručně. V čem je „elektrika“ špatná?

„Nemá cit. Zvonům je důležité naslouchat, aby srdce lidské souznělo.“

Pražští zvonící svatovítští – Campanarii Pragenses Sancti Viti – mají mezi sebou i dívky, jak potvrzuje jeden z nich, Pavel Štross ze Šošůvky. „Nejde ani o sílu, záleží na technice zvonění“, upřesňuje.

Svatovítská zvonohra čeká na svoje doplnění. Pražsky Mistr zvonař Petr Manoušek, který poskytl podrobnosti o jednotlivých zvonech, je připraven krásu a slávu rekvírovaných zvonů obnovit. Podaří-Ii se sehnat potřebné peníze, před dvěma lety byl odhad zhruba milion korun, dostala by katedrála sv. Víta i Praha velkolepou zvonohru s jedním z největších zvonů svého druhu na světě.

Prasklé Zikmundovo srdce

(z LN 12. 7. 2002)

V současné době je slavnostní a významné zvonění ochuzeno o zvuk největšího českého zvonu Zikmund. Při posledním zvonění na svatého Víta mu puklo srdce.

Zpráva se mezi zvoníky roznesla rychlostí blesku a o týden později se tu sešlo více lidí než obvykle. Všichni mlčky obklopili zmrzačený zvon. Dvoumetrový kolos vážící přes 16 tun se odmlčel v sobotu 15. června. V době, kdy národ sledoval výsledky parlamentních voleb, chopili se zvoníci čtyř Zikmundových lan, ale zvon po několika úderech změnil svůj hlas. Najednou se mu roztrhlo srdce, kus spadl dolů a proletěl dřevěnou podlahou. Věží se ozvala mohutná rána. Zvoníci vlezli pod zvon a dírou v prknech skrze zvířený prach uviděli kus mrtvého železa o patro níž. V kožených pásech zůstal viset jen třetinový pahýl. ˝Vydechli jsme si, že se nikomu nic nestalo a neprolétlo to až do chrámu,˝ vzpomíná s úlevou Tomáš Stařecký, hlavní zvoník. ˝Nejdříve jsem se musel vzpamatovat, to se člověku stane jen jednou za život. A pak jsme přemýšleli, co bude dál.˝ Pavel Štross vidí v Zikmundově zmrzačení signál. ˝Zvon je bod mezi nebem a zemí,˝ říká. ˝Byl vždycky ohlašovatelem zpráv, ať už dobrých, nebo špatných. A to, že se náš národní zvon odmlčel právě v den voleb, v sobě skrývá nějakou symboliku. Zlomené srdce prostě o něčem vypovídá.˝ V celé republice dokáže mohutného Zikmunda opravit pouze jediný člověk – zvonař Petr Rudolf Manoušek. V místě nárazu dochází k zeslabení stěny, a proto se musí každý zvon jednou za 150 let otočit, jinak pukne. ˝V srdci byla trhlina, která časem zrezavěla, a proto se zlomilo,˝ zkoumá Manoušek stříbřitý řez kyvadla. V Manouškově dílně ve Zbraslavi bude podle rozlomeného originálu ukována přesná kopie srdce včetně zdobení a letopočtů.